Dlouho jsem měla pocit, že čím víc budu mít věci pod kontrolou, tím jistější a klidnější budu. Plány, představy o tom, jak má co dopadnout. Jenže život mě naučil, že realita se málokdy řídí mými představami. Čím víc jsem se snažila držet všechno pevně v rukou, tím víc jsem cítila napětí, úzkost a vyčerpání.
Teprve když jsem začala pouštět, pochopila jsem, že kontrola je jen iluze.
Neznamená to rezignovat nebo nechat věci plynout bez zájmu. Znamená to přestat bojovat s tím, co prostě ovlivnit nemůžeme a nasměrovat energii tam, kde to smysl má.
Prakticky to pro mě vypadá třeba takto:
– Už nemám potřebu mít pod kontrolou, jak se mé děti rozhodnou. Mohu nabídnout svůj pohled, mohu být oporou, ale konečné volby patří jim.
– Když věci nejdou podle plánu, neznamená to, že je to špatně. Často právě ty „neplánované“ odbočky přinesly do mého života ty nejcennější zkušenosti.
– Dřív jsem měla potřebu všechno vyladit do posledního detailu. Dnes už vím, že snaha o dokonalost je iluze, která svazuje a ubírá lehkost a radost.
Opravdová radost se rodí ve chvíli, kdy dovolím věcem být nedokonalé a přesto krásné.
Pustit kontrolu neznamená vzdát se. Znamená to důvěřovat sobě a životu jako takovému. Je v tom obrovská úleva. Najednou nemusíte všechno řídit, vysvětlovat, opravovat. Najednou se uvolní prostor pro klid a lehkost. Právě tehdy, když přestaneme svírat život se začne dít to, co jsme si přáli.
V důvěře v život Peta Jurkucz