Trauma vzniká tehdy, když v daném okamžiku nedokážeme plně integrovat to, co se děje. Když je zážitek příliš silný, příliš rychlý nebo příliš dlouhý na to, abychom ho unesli.
Může jít o jednorázovou událost například nehodu, ztrátu, šok, ale také o dlouhodobé vystavení tlaku, strachu, odmítnutí či zraňujícímu vztahu.
V tu chvíli se v nás aktivuje obranný mechanismus, který má jediný cíl: ochránit nás.
Tělo a psychika reagují způsobem, který dává aktuálně smysl: zamrznutím, odpojením, ztuhnutím, potlačením citu. Tyto reakce nejsou chybou, ale přirozenou moudrostí našeho systému. Pomohly nám projít něčím, co bylo příliš.
Problém však nastává, když tato obrana zůstane aktivní i poté, co nebezpečí už pominulo.
Trauma pak přetrvává v našem nervovém systému, v buněčné paměti těla, kde se ukládá napětí, které jsme tehdy nedokázali uvolnit.
Vnímáme to jako úzkost, chronickou únavu, vnitřní sevření nebo neschopnost plně prožívat.
Často máme pocit, že se něco v nás drží zpátky, i když rozumem víme, že jsme v bezpečí.
Proces uzdravování začíná ve chvíli, kdy se přestaneme na trauma dívat jako na „něco špatného“, co musíme odstranit. Léčení neznamená zapomenout, znamená doprovodit tělo i duši k dokončení pohybu, který byl kdysi přerušen.
Je to návrat k pocitu bezpečí.
K možnosti znovu cítit, dýchat a být přítomen v těle i životě.
V terapii se často učíme naslouchat tělu, jeho jemným signálům, které kdysi musely zmlknout. Krok za krokem se učíme vnímat, co se v nás děje: třes, napětí, horko, chlad, slzy…
Když dovolíme tělu prožít to, co kdysi nemohlo, a s laskavostí doprovodíme i ty nejkřehčí vrstvy bolesti, nastává proměna.
Energie, která byla dlouho uvězněná, se začíná rozpouštět. A v prostoru, který se uvolní, se objevuje svoboda.
Svoboda cítit bez studu, být sám sebou, bez potřeby skrývat své rány.
Trauma pak už není zraněním, které nás definuje. Stává se součástí naší lidské zkušenosti, která nás učí citlivosti, odvaze a soucitu. Právě skrze něj se rodí hlubší porozumění sobě i ostatním. Tichá síla, která nevznikla přeskočením bolesti, ale jejím přijetím.
S přáním klidných dní Petra Jurkucz